Jedno velké přání - Krev a pizza pro člena komise pro vymýšlení mudlovsky přijatelných výmluv

90. KAPITOLA – KREV A PIZZA PRO ČLENA KOMISE PRO VYMÝŠLENÍ MUDLOVSKY PŘIJATELNÝCH VÝMLUV
Dobře, shrňme si to – v minulé kapitole jsme se dozvěděli, co je nového. Remus je bez přítelkyně. Sirius je s motorkou. Svatba Lily a Jamese se bude konat současně se svatbou Alice a Franka. Také nám bylo sděleno, že Terezu kdosi sledoval. Vlastně on to nebyl jen tak kdosi. Byl to špeh a byla z něj cítit upířina. Byl jí přímo nasáklý. Když Tereza odcházela od Lily a Alice, spát do vlastních peřin, chtěla ho chytit pod krkem. Dozvědět se, co je zač. Tak ráda by to udělala, ale nemohla. Ten špeh zmizel. Skoro beze stop. Jenomže ona to prásknutí slyšela.

Měli se sejít u řeky, přesně na tom místě, kde se potkali poprvé. Tereza už tam čekala. Její hlavou vířilo mnohem více otázek než dříve. Otázek konkrétních, ne těch, které vyšumí do prázdna. Na tyto otázky odpovědi musí dostat.
Objevil se z nenadání po jejím boku. Tak tiše. „Jdeme,“ zavelel. Chytl ji za loket a táhnul do tmy. Neptala se. Nebránila. Poslušně šla. Prostor pro její otázky nastane, až si bude moci v klidu sednout na pohodlnou pohovku.
Opět procházeli lokálem. Plným lidí. Lidí? Dnes bylo hlučno. Tentokrát jí nevzal do zadu, mimo zraky všech ostatních. Posadil ji do jednoho z křesel rozmístěných kolem stolku. Poslušně se posadila a sledovala dění. Noctua Bundus objednal drink a posadil se vedle ní. Kolem nich se bavili ostatní, nevěnovali jim špetku pozornosti. Zvědavě se rozhlížela; jak se asi baví nesmrtelní? Její představy byly jiné; zde se nekonali žádné krvavé orgie. Kdyby mezi přišel obyčejný člověk, klidně mudla, nikdo by nepoznal rozdíl. Snad jen v pohybech. Ty byly nadlidské, pro někoho čarovně krásné, pro někoho zrůdně chladné. A pak ho spatřila. Seděl u baru a popíjel. Úplně sám. To ji trochu zarazilo. Jak se rozhlížela kolem sebe, nespatřila nikoho, kdo by byl takto sám.
„Kdo je to?“ zeptala se Noctua Bunduse.
Ten se na hocha zahleděl. „To je madiator. Prostředník,“ upřesnil, ale zrak z něj nespouštěl. „Velmi se chce stát upírem, tak moc, že o nás ví všechno, proto ho využíváme ve spojení se smrtelníky. Udělal by cokoliv…“
„Když se chce tolik stát upírem, proč mu to neumožníte?“
„Copak jsi zapomněla? Máme své zákony! Nesmíme přeměňovat někoho, kdo si to přeje. Obzvláště přeje-li si to z celého srdce.“
„Ale pokud ví, že se upírem nestane, proč vám slouží? Proč plní vaše úkoly?“
„Každý zákon má své skulinky a on si tu svoji našel. Každá služba se přeci musí splatit. Až on přežene svůj limit, bude moci požádat radu o cokoliv a rada by mu měla vyhovět. Prozatím neučinil nic zásadního, takže čeká na správnou chvíli…“
„Tím chceš říct, že až něco udělá, tak bude moci požádat o to, aby ho přeměnili v upíra?“ vytřeštila Tereza oči.
„Ano,“ přikývl Noctua Bundus, „dokonce si bude moci určit upíra, od kterého chce být pokousán…“
„On je připraven zabíjet,“ Tereza se neptala, jen suše konstatovala.
„Kdepak! Madiator již zabíjel.“
„Samozřejmě pro vás, že?“
Přikývl.
„Jen nechápu, proč mě musel sledovat?“ zeptala se Caisová na rovinu. Přece to nebude obcházet, chce-li znát odpověď. Byla si jista, že jí Noctua Bundus odpoví.
„Chtěl jsem vědět, s kým se scházíš, kdo jsou tví přátelé,“ pravil. „Chtěl jsem vědět, jestli jsi opravdu na té dobré straně.“
„Mohl jste se zeptat, kdo jsou mí přátelé!“
„Přišlo mi to zbytečné, když mi čistou pravdu může povědět on. Lidé mají tendenci lhát a ty jsi stále hlavně člověk. Mám takový pocit, že se to nikdy nezmění…“
„Což mi ale vůbec nevadí, být lidskou bytostí není nic špatného!“
„Jistě,“ přikývl.
„Ale tak mě napadá – pil jste mou krev, copak nic neřekla?“
„Jen jsem si chtěl být stoprocentně jistý, že nejsi špeh, jeho špeh, protože i v krvi se dá lhát.“
„Ale teď už jste si stoprocentně jistý, že s ním za jeden provaz netáhnu?“
„Ano a jsem tomu rád,“ odvedl řeč jinam: „Studovala jsi poctivě? Vím, že sis kupovala tři knihy. Smím vědět jaké?“
„Každou už mám přečtenou, dozvěděla jsem dost informací, ale nevím, které z nich mám věřit… Koupila jsem si Legendy upířích věků od Edgara Farwena, Pravidla, ceremoniály a nesmrtelnost od Leny Vasilijevny a Tma do konce života od Thogora Tajemného.“
„Thogora jsem znával osobně, myslím, že jeho knize klidně můžeš věřit. Strávil mezi námi spousty času.“
„On byl něco jako on?“ pokynula k mladíkovi, který ji sledoval.
„Kdepak! Nikdy se nechtěl stát upírem. Jen nás pozoroval, chtěl nás poznat, pochopit. Všichni ho měli moc rádi a nabízeli mu přeměnu, ale on odmítl.“
„To je přece dokonalá oběť pro přeměnu.“
„Neříkal bych dokonalá oběť, spíše vhodný kandidát, ale protože byl v našem společenství oblíbený a každý ctil jeho názor, nikdo si nedovolil jej přeměnit.“
„Čili jeho knihu jsem si vybrala správně?“
„Přesně tak,“ přikývl Noctua Bundus.
„A co ty zbylé?“
„Legendy upířích věků a Pravidla, ceremoniály a nesmrtelnost? Zajímavá díla. Legendy jsou opravdu čtivé, ale jen třetina je pravdou. Druhá kniha je tom s pravdivostí o něco lépe, ale přesto to není to pravé ořechové…“
„Splníte, co jste slíbil?“
„Že ti pomohu odhalit tu pravdu, kterou knihy obsahovaly?“
Tereza přikývla.
„Samozřejmě!“
Až do svítání rozebírali různá fakta, která se Tereza dočetla. Někdy byla neúplná, a tak je Noctua Bundus doplnil. Dokonce pochválil Terezu, že se učí tak rychle a vše si pamatuje. Jakpak by ne, když ji to všechno tak zajímalo a některé články dokázaly vskutku upoutat. Jakmile se blížila pátá hodina ranní a Noctua Bundus oznámil Caisové, kolik je hodin, omluvila se mu, že dnes musí do práce a že bude lépe, když se trochu prospí. Noctua jí řekl, že pokud se napije trochu vína, určitě ji to osvěží a dodá plno energie, tudíž by si mohli ještě chvíli popovídat a při té příležitosti by jí osvětlil svůj plán na to, jak upíří společenstvo odradit od Lorda Voldemorta. Přesně toto byl její úkol, proto souhlasila. Jako minule smočila své rty v tom báječném moku a její tělo se zbláznilo a dožadovalo se stále více a více. Věděla, že to s jeho konzumací přehání, ale nemohla si pomoct. Noctua Bundus to jen s úsměvem sledoval. Velmi se tímto úkazem bavil. Lidskost jí nechyběla, ale jakmile šlo o ukojení jejího chtíče, neznala přítele. Věděl, že to na ní začne být vidět. Nejdříve si to nebude uvědomovat, ale poté co jistojistě na někoho zaútočí, aby znovu ukojila svou žízeň, začne se bát – kvůli té zbytečné lidskosti, kvůli přátelům. Začne se jich stranit. Usmíval se čím dál tím více, jako by to měl před očima. Možná se zdá, že byl příliš krutý, že by to měl Tereze všechno povědět, ale on se tímto bavil. Sledoval různé reakce těchto polovičních upírů už po celá staletí. Nebyly stejné, ale přesto se mnoho nelišily. Miloval jejich reakce. Cítil z nich tu zoufalost. Skoro v každém případě to znamenalo, že se Demies Cranagu přestal stýkat s lidmi, které miloval, a oddal se krvi, jako by byl upírem. Jenomže nikdy v sobě lidskost nezabijí. Potlačit ji mohou – opravdu dokonale –, ale nikdy nezmizela. Fascinující, pomyslel si. A ona stále polykala tu červenou nádheru. Netušila, že by ji mohla zničit. On to věděl. Proto začal mluvit o svém plánu, jak zneškodnit moc Lorda Voldemorta v upířím společenstvu.

Od Noctua Bunduse si to namířila rovnou do práce. Vešla do kanceláře, usedla za stůl, popadla první složku a začal ji číst. Nevšimla si, že je v kanceláři sama. A i kdyby si všimla, nepřišlo by jí to nijak udivující. Často se stávalo, že její dva kolegové – Auberon Fuller a John „Jack“ Willoughby – měli práci mimo kancelář, upravovali paměti, vymýšleli příhodné báchorky, přesto však většinu času seděli za stolem a papírovali.
Lekla se, když Auberon prudce rozrazil dveře a vletěl do kanceláře jako atomová střela.
„Kde jsi byla celou noc?“ zakřičel.
„Prosím?“ zamračila se Tereza.
„No, doma jsi rozhodně nebyla! Kolem půlnoci proběhla bitva mezi Smrtijedy a bystrozory! Vidělo to spousty mudlů! Koho by taky nepřilákal rámus, pokřik a k tomu všemu světelná show? Museli jsme zmobilizovat celý útvar pro vymazávání paměti, uplatňování kouzelnických zákonů a také nás – komisi pro vymýšlení mudlovsky přijatelných výmluv! Všichni přišli, úplně všichni! I ten popleta Frank Tollder přišel. Jenom tady slečinka nebyla doma, zřejmě si někde s někým užívala, zatímco ji bylo potřeba na úplně jiném místě! Takže buď tak laskavá a nahlas svůj příchod Bennetovi a padej na místo činu napravovat škody, které byly způsobeny, a zkus popřemýšlet, jak to osvětlit široké veřejnosti!“
„Ale jsem si rozhodně s nikým neužívala!“ ohradila se.
S rozmáchlým gestem, které končilo tak, že ukazováček ukazoval na dveře, čímž Fuller nemyslel nic jiného, než „dělej, hejbni kostrou, ať už tě tady nevidim“! ji vyprovodil.
Tereze nezbylo nic jiného, než uposlechnout a jít za šéfem. Věděla, že ji čeká ještě horší kázání, než bylo to od Fullera. Přišlo jí to velice nespravedlivé, poněvadž celou noc pracovala a opravdu se s nikým nerochnila v jeho posteli. Pracovala na úkolu, jež byl Auberonovi utajený, proto na to vlastně nemohla nic smysluplnějšího říct. Jenom popřít jeho dohady o tom, že si užívala. I když…
Vstoupila do kanceláře svého nadřízeného. Uvítal ji ustaraný obličej pana Benneta. Na jeho zdrchaném těle a v bílé tváři bylo vidět, že opravdu celou noc nespal.
„Nezajímá mě, kde jste večer byla, a ani co jste dělala, důležité je, abyste se co nejdříve přemístila na Brixton Road 60 do Pizza King, udělali jsme si tam řídící štáb. Řekni Fergusovi, tedy panu Broadbentovi, že za půl hodiny jsem zpět, jen co vyřídím všechny potřebné záležitosti. Běž, Pizza King,“ připomněl jí ještě Charles Bennet.
Jen co se přemístila do pizzerie, spatřila „toho poletu“ Franka Tolldera, byl to ten mladík, kterému pomohla, když byl v nesnázích. Okamžitě se jej ptala, kde by mohla najít Ferguse Broadbenta. Ukázal na podsaditého pána s ustupujícími černými vlasy a mohutným knírem téže barvy. Hned se také vyptával, proč chce mluvit s vedoucím oddělení uplatňování kouzelnických zákonů. Zajímal se, jestli mu nese nějakou zajímavou novinu. Odvětila, že ani ne, jen musí předat vzkaz od Charlese Benneta. Frank jen pokýval hlavou, že chápe, a opět se věnoval své práci. Tereza zamířila za Broadbentem. Jakmile mu vyřídila zprávu a optala se, kde může pomoci, dostala do ruky kus pizzy a kafe v plastovém kelímku, které za nic nestálo, a bylo jí řečeno, že má usednout za stůl a fofrem vymyslet, jak to, co se v noci dělo, vysvětlit mudlům. Posadila se mezi kolegy z komise a zajímala se, co se vlastně přesně stalo. Musí být přeci perfektně obeznámena se situací, jinak nic nemůže vymyslet.
Vše jí bylo, ač s úšklebky, vypovězeno. Poté se okamžitě dala do vymýšlení nějaké příhodné lži pro mudlovské spoluobčany. Po hodině dohadování, silných slov, litrech kafe a pěti krabicích s XXL pizzou se komise konečně usnesla nad pořádnou a obstojnou výmluvou.
Jack Willoughby, který zde samozřejmě také nechyběl, šel kontaktovat mudlovské noviny a televizi. Tereza si konečně trochu oddechla a dovolila si vypnout. Tupě se rozhlížela po celé pizzerii a přemýšlela, kde koho viděla, co má ten člověk za práci a jak se jmenuje. Většinu lidí neznala. Snad u jedné třetiny dokázala říct, v jakém oddělení ministerstva pracují a téměř jednu pětinu dokázala pojmenovat – alespoň příjmením. V tom zahlédla dva velmi povědomé obličeje. No ovšem, jakpak by ne povědomé, vždyť tyto obličeje patří její spolužákům! Právě mluvili s Fergusem Broadbentem. Chvíli je pozorovala, a hned jak domluvili s Fergusem, zamířila za nimi, optat se, jak se mají a co tady dělají.
„Nazdar hoši,“ pozdravila je.
„Terezo! To jsem netušil, že má s tímto blázincem něco společného i naše bývalá spolužačka!“ pověděl Oliver a zářivě se usmál. Rodger – její někdejší spoluhráč – jen přikyvoval.
„Co tady děláte?“ zajímala se.
„Myslel jsem, že víš, že máme svou vlastní rozhlasovou stanici a tohle je hit dne, ne-li týdne, takže jsme museli přijít a zjistit nějaké žhavé informace,“ vysvětloval Oliver stále s úsměvem na rtech.
„A ty bys nám nějaké neprozradila?“ napadlo Rodgera. „Broadbent, Bennet a ani Pegg nám nechtěli říct nic pikantního. Třeba jestli se toho účastnil i ty-víš-kdo, prostě nějaké unikátní informace ze zákulisí.“
„Bohužel já vám toho moc neřeknu. Znám události jen z vyprávění, nebyla jsem jejím svědkem, ale pokud je pravda, že toho zúčastnil každý bystrozor, co jich jen ministerstvo má, tak se běžte zeptat Siriuse. Ten se určitě velmi rád s vámi podělí o úžasné informace! On je taková známá drbna,“ usmála se Tereza.
„Tak díky moc, zkusíme se poptat u Blacka,“ přikývl Rodger.
„Nevíš, kde bydlí?“ optal se ještě Oliver.
„Tak to vím naprosto přesně.“
Tereza jim nadiktovala Siriusovu adresu a Bangor s Leftem celkem spokojeni odešli. Jen co se tak stalo, šel za ní Donald Pegg, což byl vedoucí útvaru pro vymazávání paměti, a ptal se, co ti dva tajtrdlíci chtěli. Odvětila, že to tajtrdlíci nejsou, nýbrž její bývalí spolužáci a že si jen přátelsky popovídali. Pegga zajímalo, jestli jim řekla něco k případu. Popravdě odpověděla, že ne, protože sama nic pikantního ani super neví, jen holá fakta, které dá ministerstvo určitě Dennímu věštci. Pegg byl zjevně spokojen a nechal Terezu na pokoji.
Pizzerie King byla řídícím střediskem celý den. Kouzelníci a čarodějky měnili paměti mudlům, kteří příliš viděli a pamatovali si, psali zprávy o každém tomto zásahu, uklízeli po bitvě, domýšleli ještě různá dovysvětlení, proč jsou věci tak, jak jsou. Bitva mezi bystrozory a smrtijedy se totiž neodehrála jen v jedné ulici, ale po celém Lambethu. Té noci se jistojistě vyřádilo spousty čarodějů…
Bylo něco po desáté hodině a Tereza toužila jít za Liamem Triplem, ale nemohla. Dnes musela upřednostnit práci. Žádné nové informace o upírech, žádná krev. Seděla v kanceláři, mnula unavené oči a papírovala o sto šest. U vedlejšího stolu, kde seděl John se nedělo nic jiného. Také sepisoval a upravoval zprávy z dnešního namáhavého dne. Tereze se zavíraly oči a John to zřejmě zpozoroval, jelikož se jí zeptal: „Udělám kafe, dáš si?“
„Moc ráda, díky!“ Unavený úsměv.
Jack vytáhl hůlku a mával s ní nad konvicí. Po chvíli se z ní začalo kouřit. Vyčaroval dva hrnečky a nalil do nich kofeinový nápoj. Jeden podal Caisové. S díky jej převzala. Usrkla.
„Výborná, ale vařící,“ zhodnotila. „Koukám, že Auberon koupil novou značku, už to nechutná jako vařená voda.“
„Ne, to nebude tím,“ odporoval Jack, „jen jsem tam dal více lógru. Auberon hrozně šetří.“
„Tím se tedy leccos vysvětluje…“
John pokrčil rameny. „Tak mě napadá, co jsi vlastně včera večer dělala, že jsi nebyla doma… nejdřív se ztratíš na pár dní a pak na noci mizíš, neznámo kam…“ Opřel se o svůj stůl a zahleděl se na Terezu. Té chvíli trvalo, než odpověděla, musela si srovnat všechny myšlenky a ujasnit si, co Jackovi poví. Nakonec se rozhodla pro toto: „Plnila jsem úkol.“
„Úkol?“ podivil se Willoughby. „Jaký?“
„Promiň, ale to ti nemůžu říct… opět ti to nemohu říct, tak jako posledně…“
„Takže je to to samé, co posledně?“
Tereza přikývla.
„Čili mi to nepovíš?“
„Promiň, ale ne! Já vím, že bychom k sobě měli být upřímní, ale tohle ti povědět nemohu, alespoň zatím…“
„Jenomže já to musím vědět hned teď! Okamžitě to vyklop!“
„Jak že? Cos to říkal?“
Ačkoliv jí byla Marcusem darována rychlost, nebyla tak rychlá, aby se ubránila Jackovu „Expeliarmus!“ Její hůlka odlétla do rohu místnosti. Nyní by svou rychlost ale využít mohla. Rozeběhla se pro ni. Jenomže i toto Jack překazil. „Accio hůlka!“
Teď tam stála, před mužem, o kterém si myslela, že by mohl být vhodným partnerem do života, neozbrojená a vyděšená. Pomalu jí vše docházelo. Nikoliv Fuller ale Willoughby je zrádcem.
„Okamžitě mi řekni, co s Liamem probíráš!“
„Tak ty to víš!“
„Jistěže to vím! Jakpak by ne! Když si ho Pán hlídá!“
„Takže Smrtijed jsi ty,“ pravila Tereza, toužila slyšet tuto holou pravdu nahlas vyřčenou.
„Jistě,“ zabroukal melancholicky Jack.
„Ale proč?“
„Proč? Já mudly přímo nesnáším!“
„To jsem nemyslela – proč pracuješ tady?“
„Ty špinavý mudlové se nikdy nesmí dozvědět o naší existenci, ještě ne! A pak? Pak bude pozdě!“ krutě se zasmál. „A teď mi okamžitě pověz, co s Liamem probíráte po večerech!“
Náhle ucítila sílu odporu, Jack se jí líbil, byl sympatický a pohledný, ale John se jí hnusil a někomu takovému rozhodně nebude říkat, že plní úkol pro Brumbála!
„Nikdy ti nic nepovím!“
„Tak my budeme tvrdohlaví? A víme, že se to nevyplácí? Crucio!“
Ach bože! Taková bolest! Cítila, že její kosti touží vyskočit z těla ven. Nemohla se pořádně nadechnout. A náhle zatoužila vše vypovědět. Křičela bolestí. Mezi zoufalými nádechy bolesti, prosila, aby přestal. Pomalu omdlévala, když ustal ve svém počínání.
Tereza lapala po dechu. Vypadalo to, jako by se zakázanou kletbou nepřestal, stále jejím tělem procházely vlny bolesti. Po tvářích jí tekly slzy utrpení. A břicho – to snad nikdy bolet nepřestane. Bože prosím, ať omdlím, toužila v duchu a vzývala veškeré božstvo, co znala. Proto neslyšela, co jí Jack říká. Musel do ní kopnout, aby upoutal její pozornost.
„Tak co? Už budeme mluvit?“
Nenávistně se na něj podívala. Nádech, výdech. Zakroutila hlavou.
„Jak chceš – crucio!“
Opět ta nesnesitelná bolest. Křičela, prosila, cítila, že už to dlouho nevydrží. Omdlela.
Jack přestal. Pronesl: „Enevarte!“
Opět ucítila tu ostrou bolest, ne, on ji nenechá jen tak omdlít. Opět pronesl to zhoubné zaklínadlo. Opět umírala bolestí.
Po chvíli přestal a optal se: „Tak co, slečinko, budeme mluvit?“
„Ne,“ řekla tiše. Nejprve mu nechtěla říct nikdy, ale uvědomovala si, že tak dlouhé slovo by nedokázala vyslovit.
„Dobrá tedy, ty mudlovská šmejdko, dneska chcípneš!“
Zavřela oči. Uslyšela vrznutí. Pak mdloby na tebe.

Probrala se až v posteli. Byla u Svatého Munga. Věděla to bezpečně. Bolest opustila její tělo až na jediné místo; její břicho říkalo, že to bolet ještě nějakou chvíli bude. Znovu propadla do království snů.
Ráno ji byl navštívit léčitel. Byl to jakýsi Isaac Cassel a byl to on, kdo jí to řekl.
„Jak se cítíte?“ optal se. „Už je vám lépe?“
„Ano, jen mě pořád bolí břicho. Nevíte, čím to je? Myslela jsem, že po všech těch možných lektvarech, které jste do mě určitě nalili, to přestane.“
„Vím čím to je,“ pokýval hlavou Isaac, „právě o tom jsem chtěl s vámi mluvit… jen nevím, jestli je ta správná doba…“
„To je to tak zlé?“
„No, popravdě ani ne, čeká vás zákrok, není nijak nebezpečný, ale…“
„Ale? Prosím vás, pane,“ pohlédla na jmenovku, „Cassele, řekněte mi to na rovinu!“
„Dobře, jste těhotná, jenomže…“

89. Kapitola || 91. Kapitola

DoslovSíla k bojiToužebné city k prachovémuO tom jak přiletěl čápSvatební dar a líbánkyŠaty s vlečkou, stříbrem vyšívané, ale princezna to není, jasný paneTak jde čas...Nevzdávat? Už se mi nechce...Štěstí?Od kamene po moukuAsimilaceBude z tebe světoběžecNová rodinaPosláníPoprvé naposledySvatební horečkaJmenovitě?Tiché vzpomínáníNení vítězůKrev a pizza pro člena komise pro vymýšlení mudlovsky přijatelných výmluvStopy vedou ke družičceJen pár hodinSpojeni krvíDvojité randeTři v ProsinciPříběh vyznavače SatanaZatím se nic nedozvíš...Zamračená a ochuzenáNevinnost v plamenechZměna a nová zkušenostMilosrdné lži a tiché pravdySvětle modrá budoucnostOvce, opice a FénixNečekanéPoslední zvuky BradavicCena prolité krveVyříkáníNový předmětSíťNač ten spěch?Z bolesti je vždycky špatněProhraješ...Emočně o ničemInformaceUž to není jenom vendetaDnes zdravímPrvní oběťBonusové urážkyJo, začátek trablíSbohem láskoRozhodnutíZákon akce a reakceDlouho očekávaná scénaDrzý senNeuvážený konecChci vše napravitNoc proti pravidlůmObsazeno, smůla!Smůla s štěstí pro RemuseSamotaCož takhle plesík?Pár otázekKaždý detail romantiky pro dopisTěžce zajímavýStřídání učitelůJak se Binns stal chtěným...Začátek rokuPřipijme si!Krátce před PřemisťovánímPoslední slovoPráce za osmMinulá budoucnostTo snad ne?!Když názor, tak profesionálníŘecký RiddickulusAdrianiny zodpovězené otázkySkvělé zprávy nejen z domovaBřeznová pomstaChlípňačka LilyNesnáším loučeníZase snadnéVědětVeselé Vánoce!Dvojice určená pro nikdyChlouba a dopis od rodičůUkřičené bonbóny a tichá věštbaJména už se nebojíme!Úsměv v Bradavicích aneb HvanadalshnúkurŘekni zapomeň!Záchrana ve znamení smrtiJe libo šunčičku?Výzvědná služba musí narazitNejlepší a nejpřísnějšíPo zlých zprávách nejsou radovánkyDopis o zkouškáchPlán splněn, kapitáne Tlapo!Kdo tu žárlí?Chytros slečny GrugerovéVýzvědná služba Evans s.r.o.Abeceda v PrasinkáchPláč nad výhrouSkončilo to prohrou...Těžký boj vášníHlasy s červenou tváříVítězovéNudné představováníPříjezdUž se to blíží!Šestý ročník